V zemědělství je výsledek práce vždycky vidět. Tak proč z něj lidé mizí?

Občas to někde vidíte v novinových titulcích, počet lidí pracujících v zemědělství už léta klesá. Podle Českého statistického úřadu se množství zaměstnanců v zemědělství od roku 1948 snížil desetkrát. Za něco může technický pokrok a změny v charakteru ekonomiky. To už se ale tolik nepropisuje do toho, že i za posledních dvacet let ze statistiky zmizela další polovina lidí, a dnes má zemědělství ani ne 100 tisíc zaměstnanců na plný úvazek. Lidé zkrátka chybí. Dostat je zpět bude chtít dlouhodobou práci a systémové změny, které by mohly způsobit, že bude obor znovu táhnout.

Dokonalejší technika, výkonnější stroje, mechanika, která zastane práci několika lidí. Právě to může z velké části za to, že se množství lidí pracujících v zemědělství snižuje, a není to špatně. Stroje na sebe berou část fyzicky náročných nebo opakujících se činností, na které je zbytečné vynakládat lidskou sílu. „Nezdá se to, ale my Češi jsme technologicky na opravdu dobré úrovni. Na polích a ve zpracovatelských závodech se pohybuje stejná technika jako na západ od nás. Co nás ale poslední dobou trápí, to je poruchovost třeba i relativně nových strojů. Jak jsou čím dál složitější a elektronizované, vyžaduje potom i drobnost výměnu celých velkých částí nebo rovnou celého stroje, a to jsou peníze, které nám chybí jinde,“ ukazuje různé strany mince Lucie Večeřová, majitelka AGRO Měřín, které je čtvrtým největším zemědělským podnikem v Česku a zaměstnává asi 1300 lidí.  

10 lidí na 600 kusů dobytka

Když mluví o výměně technologií, znamená to třeba to, že když před třiceti lety pečovalo o 100 krav šest lidí, dnes zvládne deset lidí péči o 600hlavé stádo. Navíc zaměstnanci i dobytek mají v kravínech výrazně lepší podmínky díky tomu, že se řada areálů zmodernizovala.

Tedy ty, které přežily. Pokles živočišné výroby a množství dobytka chovaného v Česku je další obrovskou a negativní příčinou upadání zaměstnanosti a vlastně i významu zemědělství. „Živočišná výroba je nákladná, potřebuje hodně lidské síly, takže si řada zemědělců řekla, že do toho už energii a peníze investovat nebudou, a stáda zrušili. Místo toho pozemky zatravnili a spokojí se třeba s údržbou půdy, což nám ale snižuje soběstačnost a ve výsledku narušuje koloběh péče o krajinu,“ upozorňuje Večeřová, která by ráda, aby se změnila pravidla české zemědělské politiky tak, aby živočišnou výrobu znovu víc podpořila. Je to potřeba. Jen pro srovnání, její firma má v Drnholci rostlinnou i živočišnou výrobu. Stojí tady sklad obilovin a olejnin, kam se sváží produkce z polí v okolí, která místní obdělávají, a o všechno se stará do 15 lidí. Naproti tomu v přidružené živočišné výrobě, která čítá 450 dojnic, 15 býků a 250 prasnic, už potřebují 20 lidí.

Dojičky, zootechnici, krmiči, traktoristé, ale i lidé do kanceláří nebo obsluha čerpacích stanic pohonných hmot. Ti všichni tvoří zemědělství, jsou na ně kladeny různé nároky a potřebují různé vzdělání. Obor na jednu stranu pořád vyžaduje spoustu lidí do dělnických profesí. Ne že by se třeba brambory kopaly motykou, ale pořád je musí někdo přebrat a zkontrolovat. A ani ruce člověka, který trhá jablka v sadech, neumí ani dnes stroj nahradit. „Jak se ale čím dál víc pracuje s technikou, potřebujeme vzdělanější lidi, kteří budou rozumět tomu, jak funguje a jak ji správně využívat. A začíná to už u zdánlivě jednoduchých věcí, jako je pytlování osiva,“ říká Večeřová.

Zemědělec? Raději obchodník s traktory

Čím vyšší pozice a víc zodpovědnosti za lidi, dobytek nebo plochy půdy, tím víc znalostí je potřeba mít. Lidí ze středních zemědělských a vysokých škol nikdy není dost. Jenže u nich se ukazuje další problém – vztah k půdě, zvířatům, udržitelnosti a péči o to všechno se bohužel spíš vytrácí. „I ze zemědělských škol lidé utíkají víc k zemědělskému obchodu než k práci venku a v přírodě. Nás to mrzí a je to špatná zpráva pro zachování dědictví budoucím generacím,“ krčí rameny Večeřová. Přitom důvodů, proč je zemědělství krásný obor, který umí dát člověku pocit naplnění každý den, umí ona sama vyjmenovat nespočet. 

„Třeba naši traktoristé říkají, že mají pořád rádi, jak je jejich práce vidět. Že když zorají, je to znát, a tím víc, když se pole zazelená. Půda má pokaždé jinou vůni a ten pocit, když dá úrodu, snad ani nemusím vysvětlovat,“ pousmívá se Večeřová.

Ví, že většina jejích lidí má hluboký vztah k přírodě. A ještě víc má jasno v tom, jak je jejich práce složitá. Dobytek se neptá, jestli je zrovna středa poledne, nedělní ráno či Vánoce. A po roce péče není do poslední chvíle jasné, jestli přijde úroda. Snažit se o ni a pečovat o krajinu ale jasný smysl má. „Jen by to chtělo vidět, že o to usiluje i stát, nejen my zemědělci,“ dodává ještě.