K zemědělství musíte mít vztah, říká kluk, který odrodil už stovky telat

Ono se řekne „pečovat o krajinu“. O pole, louky, lesy nebo zvířata. Ale pro koho je to úkol? Kdo na sebe bere všechnu tu práci, která leckdy nemá přesně stanovenou pracovní dobu a vyžaduje přizpůsobení se zvířatům a počasí? Jsou to lidé se silným vztahem k přírodě a zvířatům a tady je příběh jednoho z nich: 22letý Jiří Jaroš se na farmě v Sobotíně nedaleko Šumperka stará o asi 700hlavé stádo hovězího dobytka, ze kterého pochází jedno z nejlepších mas, jaké si v Česku můžete koupit.

Nekoukat, nastupovat. Tohle není práce, která by se dělala odněkud z kanceláře, a tak nás Jaroš nechá nastoupit k sobě do vozu a bere rovnou na kopce, kde se „jeho“ dobytek pase. Farma se specializuje na chov hovězího dobytka podle ekologických principů, takže ve stáji je jenom pár týdnů v roce a jinak se prochází po příkrých kopcích Jeseníků. Jedeme mezi stádem, které už se ani ničemu nediví, podobnou návštěvu vídá každý den – i když do některých míst je autem zvlášť po deštích opravdu složité vyjet, zaměstnanci farmy stáda objíždí každý den a sám Jiří každé z nich dvakrát týdně. Zajímá ho zdravotní stav krav i to, kolik už toho na místě spásly. Úkolem farmy fungující ve všech stránkách podle ekologických principů totiž není jen odchovat dobytek, ale pečovat také o krajinu a její udržitelnost.

Obrázek

Stejné jako u člověka: Základ je pohyb a čerstvý vzduch

 „Dřív to bylo jiné. Každý měl domek, pole a krávu a o všechno z toho se staral. Sám si pamatuju, jak jsem jako malý s babičkou chodil vysekávat kopřivy podél cest. Teď na to spousta lidí kašle,“ mrzí Jaroše, který ale o svoje stádo i krajinu ukázkově pečuje od té doby, co před pár lety dokončil zemědělskou školu v Šumperku. Pod jeho ruku spadá všechen zdejší dobytek plemene Charolais, které je výborné na maso, ale nepočítá se s ním pro dojení.

Díky mnohaletému šlechtění je tohle hovězí skvělé a pro Čecha navíc cenově dostupné, ne jako třeba slavné japonské steaky, o jejichž chuti si běžný člověk může nechat jen zdát. „Začátek toho všeho tvoří genetické predispozice, ale všechno další je právě v tom, jak je chováme. Krávy jsou celý den na vzduchu, chodí po kopcích, mají hodně pohybu a tím pádem jsou zdravé a svalnaté. S tím, co je pro ně důležité, je to vlastně podobné jako u člověka,“ vysvětluje Jaroš a s volantem v ruce zkušeně vyjede skoro kolmý krpál.

O krávy se stará od doby dlouho před jejich narozením. Rozhoduje o tom, kdy se bude připouštět, aby se telata rodila v době, kdy jsou krávy ve stáji, kde se jim jednodušeji dodává potřebná veterinární péče. Když je řeč o porodech, které jsou také součástí jeho práce, ptáme se, jestli k nim není potřeba nějaký ultrazvuk. Ukáže se, že naivně. „To je většinou moje ruka,“ povídá mladý kluk, který toho už ale opravdu hodně ví a zažil, s úsměvem. Během pár let asistoval u spousty porodů, kdy bylo tele ve špatné poloze, nebo u vícečetných porodů a na všechny tyto situace umí reagovat.

Telata, která se v tady v zimě narodí, sají minimálně do šesti měsíců mateřské mléko, takže tu nejlepší možnou výživu. A na jaře jdou na kopce spolu se svými matkami. Než je možné poslat je na porážku, uplyne spousta času, nejčastěji 18 až 20 měsíců. Tedy, to platí pro ta ze sobotínského chovu, která se navíc chovají podle přísných etických pravidel, mají na každé pastvině přívod čisté vody prostřednictvím nášlapné napáječky a k tomu přirozený stín ze stromů. Mimo to pravidelně mění pastviny, takže nikdy nejsou bez přísunu čerstvé trávy. Všechno to pak vede k výjimečné kvalitě hovězího masa.

Obrázek

Starost o krávy, krmení i lesní zvěř

„Lidi mají pocit, že třeba argentinské hovězí je lepší, to nechápu. Vždyť přece pro každého z nás je výhodnější dát si potravinu, která vyrostla nebo ji někdo vypěstoval co nejblíž,“ povídá Jiří.

Masa z krav chovaných takto venku je na českých pultech menšina. Sám odhaduje 20 procent, zbytek pochází z vnitřních chovů nebo rovnou ze zahraničí. „Tady jsou pro nás telata a jejich chov a kvalita života to nejdůležitější, takže je potřeba se o ně starat,“ zdůrazňuje Jirka. V práci je většinou od sedmi do čtyř odpoledne, ale úkoly se mu v závislosti na ročním období mění. V zimě zabírá nejvíc času péče o čerstvě narozená telata, přes léto zase příprava krmení.

Zdejší farma je v něm z většiny soběstačná. Na polovině pozemků se pasou stáda a druhá polovina slouží pro produkci sena a senáže, konzervované trávy, která je nejčastějším krmivem. „K tomu stačí trocha krmné soli a minerální doplňky a je z toho skvělý jídelníček, po kterém zvíře dobře prospívá a nic mu nechybí,“ vysvětluje zapáleně Jirka a znovu mluví o tom, jak důležité je mít k téhle práci vztah. Sám ho soudě podle oblečení nemá jen ke kravám. Když mluví a opírá se auto, má na sobě myslivecké oblečení, protože i to k němu patří. Všechny zdejší pastviny v kopcích obklopují lesy se spoustou zvěře a i na tu tady dobří hospodáři dohlíží.