Práce v zemědělství chce motivaci. Počasí i zdražování navzdory. Kde ji vzít?

Zemědělství má v krvi, věnuje se mu celý život. Tím se v dnešní době může pochlubit jen málokdo. „Pokud vás ale práce baví a děláte ji s láskou, tak to jde,“ říká. Josef Kubiš je ředitelem AGRO Jesenice u Prahy. V mládí se chtěl stát elektrotechnikem, životní osud ho ale zavál jiným směrem. Rozhodně toho nelituje. Na jeho práci se mu nejvíc líbí, že je pořád na vzduchu a neustále se vyvíjí. „Je to práce v přírodě a udržuje člověka v neustálém učení. Protože v zemědělství se pořád něco mění,“ popisuje.

Asi vás nepřekvapí, že se dnes čtyřiasedmdesátiletý Josef Kubiš dostal k zemědělství takzvaně po meči. Jeho rodina měla soukromé hospodářství, 25 hektarů polí a 8 hektarů lesa, a tak se on i jeho čtyři sourozenci museli zapojit do rodinného koloběhu. Práce bylo jako na kostele. Vstát, nakrmit zvířata, jít do maštale, vykydat, až potom přišel čas na snídani. „Po snídani jsme jezdili všichni na pole, a když jsme se v poledne vrátili, tak maminka rychle uvařila oběd, táta nakrmil koně a jelo se zpátky na pole. Po návratu jsme znovu nakrmili zvířata, najedli jsme se sami a šli spát,“ vzpomíná na svoje dětství Kubiš.

Dnes ředitel jednoho z největších agronomických podniků v Česku zasvětil zemědělství celý život. Ačkoliv jeho cesta nebyla vždy jednoduchá. Vystudoval střední zemědělskou školu, po které strávil dva roky na vojně. Ve studiích pokračovat nemohl, protože na vysoké škole byla jeho sestra a na dva studenty v rodině nebyly finance. Tak se vrátil k rodinné tradici a nastoupil do kontrolního a zkušebního zemědělského ústavu a při práci si dálkově dostudoval vysokou školu, kde se už specializoval na agronomii.

Ze zkušebního ústavu do JZD

Jeho další cesta vedla do JZD. „Poté, co jsme se s manželkou přestěhovali na Jižní Město, tak jsem hledal práci. Nebyl jsem ve straně, takže se se mnou tenkrát nikdo na ministerstvu ani ve výzkumných ústavech nebavil. JZD na mě vlastně trochu zbylo,“ vzpomíná na své začátky v AGRO Jesenice, do kterého poprvé vkročil už v roce 1978.

Od začátku to pro něho byla naplňující práce. Bavilo ho, když viděl, jak se firma posouvá, jak roste. „Nastupoval jsem do ne tolik prosperujícího podniku, který se podařilo hodně vytáhnout. V roce 1982 jsme byli první v republice s výnosem ozimého ječmene, když jsme měli 8,2 tun. O tři roky později jsme měli v kraji největší výnos obilovin, už tenkrát, před čtyřiceti lety, jsme měli průměr 66 metráků. Dnes máme průměrný výnos sedm až osm tun,“ nastiňuje rozvoj podniku.

Deset let byl hlavním agronomem, poté na dva roky odešel. Vrátil se ale v plné síle, a to rovnou na post ředitele podniku, který zastává dodnes. Podnik pod jeho rukama prosperuje, ale on zůstává skromný. „Určitě to není jenom moje zásluha. Naopak, je to výsledek společné práce všech, co tu pracují. Já jako šéf musím umět udělat partu, abych dokázal přesvědčit své zaměstnance, že to, co dělají, za to stojí. Což zrovna u zemědělství není vždycky jednoduché,“ vysvětluje.

„Vedoucí pracovníci spolu musí úzce spolupracovat, komunikují mezi sebou denně od rána, kdy si rozdělí práci. Řeší, jak obsadit linky, pracovníky, k tomu dnes musí vést veškeré evidence,“ popisuje Kubiš. Říkáte si, kdo by nechtěl zaměstnání, kde každý den trávíte v přírodě? Má to ale i své stinné stránky. Hlavní z nich je závislost na počasí. Pokud v pondělí prší, na pole se nejde. Práci je ale potřeba dodělat, a to klidně i v neděli. Sami už asi cítíte, že v tomto případě musí být práce také koníčkem.

Šéf nesmí kázat vodu a sám pít víno

A co je základem úspěšného a konzistentního pracovního života? Podle Kubiše dělat něco, k čemu máte vztah, neustále se učit, vkládat do práce zaujetí a kousek sebe. Když se pak člověk dostane na vyšší pozici, vážit si svých spolupracovníků a být s nimi na jedné lodi. Správné pracovní prostředí staví především na přátelském kolektivu. Obzvlášť v zemědělství, kde spolu lidi tráví celé dny a jejich práce je závislá na společném fungování a spolupráci.

Když se bavíme o tom, zda by si zemědělství vybral, i kdyby ho neměl v genech, s mírným úsměvem odpovídá, že po nynějších zkušenostech rozhodně ano. „Já jsem chtěl dělat slaboproudou elektrotechniku. Tam jsem se viděl. Ale rozhodně nelituju, že to nevyšlo. Dnes bych neměnil, jsem v zemědělství spokojený. Jak říkám, je to práce s přírodou, každý rok je jiný a člověk se tu celý život učí,“ uzavírá Kubiš.